Ráno se probouzím a kolem mne je vlhko, vykouknu ze stanu a na něm led! A to je před námi skoro celý měsíc! Jestli tohle přežiju.

Hrůzostrašná noc. Bojím se. Prší. Volám Dáju, ale neslyším její odpověď. Stan se na mě položil. Nevím, co mám dělat, jestli utéct nebo zůstat ležet. Hlavou mi jedou obrázky z vichřice v ČR. Jsem přesvědčená, že mi nezbývá než se v duchu rozloučit se světem. Nikdy jsem tak silný vítr nezažila.

Vstáváme v osm hodin. Hodně se mi nechce. Kdyby budík nedrnčel, zůstávám ve snu. Vychutnáváme si místo, ranní snídani a koupel v jezeře, cvičíme jógu, abychom pozdravily slunce, které nás vítá do nového dne.

Balím to. Jedu domů. Je mi zima. Kde je léto? Na začátku dne bylo polojasno, našly jsme meditační místo, zapálily první svíčku, opřené zády si dopsaly poslední řádky do deníku o předchozím dni. Ještě po tomto krásném okamžiku cítím splynutí s horami.

Den první. Plné očekávání vyrážíme z Abiska do Hemavanu. Pochybnosti se rozplývají s prvními kilometry.