Den první, Kungsleden ve Švédsku

05.09.2022

Den první. Plné očekávání vyrážíme z Abiska do Hemavanu. Pochybnosti se rozplývají s prvními kilometry.

Stockholm

Stockholm. Ráno, brzké ráno. Nemůžeme najít místo, odkud odjíždí autobus. Dája kouká do mapy, chci jí dát prostor a nekecat do hledání místa odjezdu. Přesvědčuji samu sebe, že nejsem nervózní. Naštěstí jsme po chvíli našly vytouženou zastávku a už v klídku sedíme v autobuse směr na letiště. Koupily jsme si potravinovou fólii a chystáme se opět obalit batohy. Zaměstnankyně letiště tvrdí, že jejich letiště je příliš malé na to, aby se k batohům chovali tak, že jsou zničené, navíc potravinová fólie se jim zasekává na jejich jezdících pásech. Doporučení, sežeňte si černý pytel na odpadky a do něj dejte váš batoh. Nejde mi do hlavy, jaký je rozdíl mezi jedním a druhým plastem na batohu? S obřím 20ti kilovým pytlem se manipuluje přece hůře než s balíkem, který aspoň za vrchní poutko chytnu a hodím? Poprvé si říkám, že potřebuji lépe trénovat cizí jazyk, abych pochopila, co mi chtějí zaměstnanci letiště sdělit. A to ještě cestuji bez občanky, kterou jsem zapomněla doma.

Při odbavení putujeme z jednoho místa na druhé a nemůžeme přijít na to, kam odevzdat naše zavazadla. Nakonec nás pošlou do speciální přepravy, check-in a hurá na cestu. Palubní lístek jsem zapomněla u přepážky, tak ještě běh zpátky, a hurá poletíme za severní polární kruh.

Za polárním kruhem

V Kiruně na letišti potkáváme dvě holky, Češky, radíme si, jak se nejlépe dostat do centra a jak nejlépe odjet do Abiska. Doporučujeme holkám vlak, a pak už je stále potkáváme. V Kiruně není moc míst, kde se nepotkat. Sportovní obchod, ve kterém nakupujeme stejnou kartuši, kavárna, ve které trávíme čas u nekonečného kafe a vycucáváme elektřinu do svých přístrojů.

V mé představě z dětství je za polárním kruhem trvalý sníh, mráz, bílé lišky, Eskymáci. Ještě, že už vím, že nás čeká léto na severu bez sněhu, ale nedovedu si představit, jestli mi přece jen nebude zima.

Ještě stále je ten výlet pohoda. Jsem plná očekávání a nejistoty.

Na vlakovém nádraží potkáváme dva chlapy ze Slovenska, na 5 dní se vydali na část trasy. Měli krásné počasí, údajně díky meditačním svíčkám. Dostáváme, co jim zbylo, dělíme se i s holkami z ČR a všechny (už čtyři) posloucháme rady a doporučení. Hlavně… prý můžeme zapomenout na to, že v tomhle terénu zvládneme více jak 20 km. Ještě, že to slyší i Dája. Její představa, že ujdeme ke třiceti, mi od začátku přijde nereálná. Podivně pozorují i naše boty Altry. Nabývám dojmu, že to v nich nepůjde. Další nejdůležitější rada: nepřepálit start.

Odjíždíme do Abiska, kde ztrácíme Češky a pózujeme u nejznámějšího nápisu Kungsleden.

Ze začátku se jde lépe než jsem čekala. Kolem divoké horské řeky je to nádherné. První kempoviště, které je po cca 4,5 km přecházíme a pokračujeme dál, chceme se dostat až za národní park Abisko. Trochu poprchává. Každou menší bolest v chodidlech cítím velmi intenzivně. Než si nohy zvyknou na zátěž a chůzi, určitě to nějaký čas zabere. Štve mě velká a těžká krosna. Měla jsem doma nechat stojan na foťák, vyprdnout se na celé fotovybavení a koupit malý kvalitní telefon a hotovo. Ramena stávkují. Rozhodneme se, že si rozděláme stany blízko chaty, která je kousek přes řeku. Tak tohle jsem nečekala. Přes řeku, která hučí jako startující letadlo, vede kovový zavěšený most. Nikam nejdu. Dája slibuje, že nás za chvilku čeká odpočinek, tak jdu. Už mě bolí nohy, těším se, že shodím krosnu, jenže u chaty se dá stanovat za 300 SEK. Přijde nám to drahé, pokračujeme ke kempovišti, jsme obě unavené, ale víme, že si chceme dnes nachodit více kilometrů, Největší štěstí, našly jsme kempoviště. Nemám na nic chuť, hlavně jen rozdělat stan a spát. První noc v novém stanu.