Celou noc pršelo. Vítr sílil a burácel na naše okno. Dneska se mi špatně spalo, protože mi bylo teplo. Celou dobu mrznu a teď mi vadí horko? Co se to děje? Kotníky už mám stále oteklé. Ráno si s Dájou chystáme na snídani mléčnou rýži. Mňam.

Už jsem zapomněla, jaké je to spát na posteli

Celé dopoledne odpočíváme, venku prší a prší. Oběd si dáváme ještě v chatě. Kolem dvanácté přichází paní majitelka a ptá se, jestli si přejeme zůstat další noc. Je velmi laskavá. Rozhodneme se, že nejpozději kolem druhé odejdeme a budeme pokračovat dál. Déšť mírně ustal. Oteklé nohy mi povolily, ještě máme před sebou osm dní. 

Skořicové šneky

Na cestě nesmíme minout místní kavárnu, která je vyhlášená neobvyklým interiérem. Užíváme si skořicové šneky. Kolem třetí jsem trochu netrpělivá, měly bychom vyrazit. Chceme dojít až k chatě a doufáme, že tam přespíme.

Směju se, dneska jsem celá od bahna.

Cesta je bahnitá a mokrá, jsem od bahna až ke kolenům. Dája si se mnou povídá a jdeme společně, moc příjemné. Nakonec je u chaty velké množství lidí, rozděláváme stany a čekáme, až se uvolní místo u stolu uvnitř. Dája během večeře skoro nemluví a odmítá plánovat trasu, myslím si, že se loučí s horami a tohle je vždy pro ni náročný okamžik. Oproti ní zažívám pocity radosti, hrdosti a odpočítávám každý kilometr do cíle.

Nikdy bych nevěřila, že zrovna já, trasu zvládnu.