Den šestý. Náš první přejezd lodí. Spěcháme, abychom stihly autobus. Kungsleden

03.10.2022

Konečně jsem se v noci hezky vyspala, stan balíme v dešti, takže rychlovka. Můj první přejezd lodí. Jsem nervózní, nevím, jak si nasadit vestu. 

První přejezd lodí

Během přejezdu jsem jako Alenka v říši divů, nervozitou a chladem se skoro nehýbu a nefotím. Voda kolem nás šplouchá. Už se těším na druhý břeh a snídani. Dájo! Kde máš tu vodu na snídani? Nevzala ji. Mám u sebe jen svoji půl litrovou láhev plnou vody a ta na snídani nestačí. Více vody u sebe nenosíme, protože voda je většinou všude. Všude, ale ne na tomto úseku! Pokračujeme v mírném dešti dál. Voda je od nás přibližně 4 km daleko, tzn. že musím vydržet. S tím se těžce smiřuji, protože snídaně je mé nejoblíbenější jídlo.

První signál po dlouhé době

Vytoužené jídlo si dáme v závětří u vody, všechny mé starosti odplují s teplým kafíčkem. Opět stoupání, na vrcholu hodně fouká. Cítím tlak na sebe, abych šla rychleji, autobus musíme stihnout. Dojdu, potkáváme Lukáše s Martinou, už jsou po obědě. Vytahuji mobil a je 13.20, jsem na sebe pyšná. Ještě stihneme uvařit oběd. Navíc jsme na místě, kde poprvé chytáme signál. Volám domů. Jsem dojatá.

Dojetím nemohu mluvit. 

Cesta autobusem a lodí je příjemnou změnou. Mám pocit, že už máme velkou část cesty za sebou a spokojená, že teď mohu bez obav pokračovat dál.

Od Saltoluokta jsme plné sil a jdeme, pro jistotu, hledat nouzovou chatu, u které chceme postavit stany. Co kdyby opět v noci přišel silný vítr. Celkem jsme, pěšky, ušly 24 km. Jsem na sebe pyšná.

Opět nastalo mobilové ticho.