Noc byla opět mrazivá. Už jsem málem zapomněla, jaké to je, když je mi chladno. Usnula jsem až nad ránem. Měla jsem pocit, že budík zvoní hned. Po ránu jsem rozmrzelá, Dája mě přemlouvá, abych šla na sluníčko. 

Po ránu jsem hodně rozmrzelá

Uznávám, že tohle je krásný okamžik, snídaně na mostě u řeky. Nedaří se mi sbalit včas, holky na mě čekají. Cesta je neuvěřitelně promočená a bahnitá. Těším se na oběd. Dája jde zpočátku více se mnou. V určitý okamžik jsem špatně došlápla a místo, které se zdálo pevné, neudrželo moji váhu a já zahučela po kolena do bahna. Nemůžeme se přestat smát. 

Rozhodování, zda jít delší část

Na cestě nesmíme minout místní kavárnu, která je vyhlášená neobvyklým interiérem. Užíváme si skořicové šneky. Kolem třetí jsem trochu netrpělivá, měly bychom vyrazit. Chceme dojít až k chatě a doufáme, že tam přespíme.

Pokud má být špatné počasí, nemá smysl být pokračovat na delší část trasy.

Během oběda poprvé otevíráme debatu, jestli jít delší nebo kratší cestou do Ammarnäs.

Ušetřily bychom si jeden den chůze. Jsem plně pro zkrácení, Evča říká, že nám bude líto, že jsme neviděly všechno. Pokračujeme dál, opět rozmočenou cestou. Jde se mi kupodivu dobře, slunce mi dodává energii. Přibližujeme se k hoře, kterou budeme muset následující den překonat, už se vnitřně připravuji.

Ke sklonku dne dlouze hledáme místo, kde bychom mohly spát. Jsme na nejméně vhodném místě, s krásným výhledem ale na písku, neupevníme stany a nejsme chráněné před větrem. Našla jsem ďolík na "švédském borůvčí", není to hitparáda, ale aspoň jsme trochu kryté.

V podvečer ustává vítr, ale třepu se zimou, a tak hned zalézám do stanu.