Silný vítr a zlomená tyčka od stanu. Kungsleden, den čtvrtý

19.09.2022

Hrůzostrašná noc. Bojím se. Prší. Volám Dáju, ale neslyším její odpověď. Stan se na mě položil. Nevím, co mám dělat, jestli utéct nebo zůstat ležet. Hlavou mi jedou obrázky z vichřice v ČR. Jsem přesvědčená, že mi nezbývá než se v duchu rozloučit se světem. Nikdy jsem tak silný vítr nezažila. 

Nad ránem bojujeme se silným větrem

Déšť mírně ustává, rychle balíme věci a pryč. Při balení stále lehce prší. Hlavou mi běží, jestli tohle bude celou dobu, tak naši cestu v půlce zabalím. Při balení stanu se mi zlomí tyčka, "Dájo, musíme hledat nouzové chaty. Jsem bez stanu." Vnitřně se přesvědčuji, že tenhle průšvih jsem nepřivolala svou touhou po ukončení. Dája nereaguje, působí dost naštvaně, má sama se sebou, co dělat. Myslím si, že informace o mém rozbitém stanu, který takhle už nepůjde postavit, k ní nedozněla. Všechno máme promočené, nasazujeme pláštěnky a vydáváme se k chatě Sälka. Celou cestu přemýšlím nad variantami řešení, ukončit cestu, pokračovat po nouzových chatách, ale co úseky bez nich. Dája navrhuje opravu, jenže je naprasklá i gumička uvnitř tyčky, napadlo mě slepit i gumičku.

Hledáme místo, kde opravit stan

Na chatě už je polojasno, fouká silný vítr. Jdu rozdělat věci, stan. Dája se na mě podívá, jestli jsem se nezbláznila. Ne, sedíme, snídáme, neprší. Po chvíli uzná, že to byl dobrý nápad. A první skvělá kadibouda. Jsem spokojená. Usušené věci, nasnídaná. Můžu dál. Padlo rozhodnutí pokračovat k STF chatě a opravit stan. 

Jsem hodně nervózní, celou cestu k ní, přemýšlím, vymýšlím způsob opravy. 

Na chatě potkáváme dva Čechy, holku s foťákem a kluka a dvě Švýcarky. Češi se zapojí do opravy. Sekyrkou musíme srovnat zpláclou tyčku, abychom nasadily opravnou. Ještě, že jsem vzala lepící pásku na střechy. Kluk se jmenuje Lukáš, holka Martina, jsou z Ústí a taky míří do Hemavanu. Působí hodně sportovně, ti tam určitě dojdou. Z chaty odchází dřív, my ještě svačíme, snažím se usušit náhradní ponožkoboty, vůbec neschnou, to byl taky nápad jimi brodit vodu. Balíme se, jsem víc v klidu, že nouzově se ve stanu dá spát. Naše kroky směřují k chatě Singi, u ní si dáme obídek, čočkový dahl. Fuj, opět přesolený. Bolí mě lýtko, ibalginová mast je na této cestě má nejlepší kamarádka.

Po páté hodině se vydáváme opět dál, chceme dojít až k další chatě Kaitumjaure. Nedojdeme. Unavené usínáme přibližně 6,4 km před ní.